Permazahrada a mýtus bezúdržbovosti

Mýtus bezúdržbovosti je velmi lákavý. Komu by se nelíbilo žít v rajské zahradě bez práce? Pravda je ale taková, že bezúdržbová zahrada neexistuje. Permazahrada není výjimkou.

Bezúdržbovost permakulturní zahrady bývá zdůvodňována různými způsoby. Například v tomto článku se tvrdí, že permakultura se staví proti orbě. Autor jiného textu zase píše, že permakultura se vyhýbá nejen orbě, ale dokonce i setí a hnojení.

Lidé si často spojují s permazahradou tyto charakteristické rysy:

1)    Mulčování
2)    Trvalky
3)    Pěstování bez rytí
4)    Bezúdržbovost

První tři body skutečně patří k rysům, s nimiž se lze setkat v mnohých permazahradách. Mají v permakultuře své místo a využití. Problém nastává v okamžiku, kdy se z nich udělají rysy nezbytné:

1)    Aby byla zahrada permakulturní, musí se mulčovat.
2)    Aby byla zahrada permakulturní, musí zahrnovat trvalky.
3)    Aby byla zahrada permakulturní, nesmí se rýt / orat.

Prolnutím těchto tří „nezbytných rysů“ má potom vzniknout rys čtvrtý, totiž bezúdržbovost – příznak, jímž se vyznačují jen neexistující rajské zahrady v mysli permakulturních snílků:

4)    Permakulturní zahrada se obejde zcela bez práce. Budeme jen sklízet úrodu.

Žádný z výše uvedených bodů není pro permazahradu nezbytný.

První tři body mohou i nemusí utvářet charakter permazahrady. Záleží na cílech designéra či zahradníka a na stylu zahradničení.

Čtvrtý bod je čistou iluzí: Každá zahrada je uměle vytvořený ekosystém, jehož nezbytnou součástí je i člověk a jeho aktivita. Bez této aktivity neboli práce zahrada pustne. Přírodní sukcese si ji bere zpět. Člověkem vysazené kulturní rostliny jsou postupně vytlačeny původními druhy, které jsou pro dané podmínky evolučně mnohem lépe adaptovány.

Trvalky a s jistými výhradami snad i mulčování a bezorebnost jsou nezbytnými rysy jedlého lesa, nikoli ale permazahrady. Jedlý les může být pochopitelně součástí permazahrady. Jenže cílem designu permakulturní zahrady není mulč ani trvalky, což jsou pouhé prostředky, nýbrž zajištění určité míry soběstačnosti, podpora nízkonákladového životního stylu a regenerace pozemku. Takových cílů lze dosáhnout různými prostředky.

Pokusil jsem se proto o následující shrnutí:

1) V permazahradě nemusíme mulčovat

Mulč má své výhody i nevýhody. V suchém klimatickém regionu, na písčité půdě může být technika mulčování velmi přínosná. Šetří práci se závlahou a potlačuje růst plevelů.

Naopak nevýhodou mulče je, že na jaře brání prohřívání půdy, což může zpožďovat růst a sklizeň. Těžší půdní druhy mají sklon se pod mulčem slehávat a zhutňovat. Pod mulč ze slámy se někdy stahují hraboši. Kdo si zkusil v mulči vypěstovat větší množství zeleniny, nejspíš ví, jak rádi se v něm zabydlují slimáci.

Závěr je asi takový, že mulčování není pro všechny typy pozemků a rostlin vhodné. Je to jen jedna z možných technik pěstování a vždy je důležité zvážit, zda její přínosy převažují nad negativy. Pokud převažují negativa, je zkrátka permakulturnější nemulčovat.

2) Permazahrada nemusí zahrnovat jedlé trvalky

Trvalky mají své výhody: Je s nimi méně práce, na jaře vyrostou dříve a rychleji, některým se daří i ve stínu, brání celoročně erozi půdy.

Mají i nevýhody: neplodí ihned, je s nimi méně zkušeností, jejich sortiment je omezenější a obvykle nejsou příliš vhodné ke skladování, takže pokud chceme být soběstační i v zimě, musíme to vyřešit jinak.

Nevýhodou je také delší lhůta obnovy než u letniček, které sklízíme jen pár měsíců po výsadbě. Trvalky dorůstají do plodnosti minimálně o rok déle. Pokud vám například velká voda zaplaví a zničí trvalkovou zahrádku, budete ten rok bez úrody. Naproti tomu letničky můžete ihned vyset znovu a získat z nich rychlý výnos.

Jedlé trvalky jsou samozřejmě skvělým doplňkem klasické zeleniny. Jenže třeba na pronajatém pozemku nemusí být tou správnou volbou. Pokud chci zahradničit permakulturně na pronajatém pozemku, který za pár let nejspíš opustím, je vhodnější pěstovat jednoletou zeleninu a naučit se ji semenařit. Protože potom si můžu vzít semínka nejosvědčenějších odrůd s sebou na jiný pozemek a spolu s nimi také zkušenosti s pěstováním a zpracováním těchto odrůd.

Stěhování trvalek mezi pozemky je mnohem náročnější.

3) V permazahradě lze rýt a někdy dokonce i orat

Vypěstovat si bez rytí na pár záhonech trochu vlastní zeleniny je docela snadné. Skvělý návod najdete v knize Zahradničení bez rytí. Budete ale potřebovat obrovské množství kompostu v dávce až 100 kg na každý metr čtvereční. Málokdo má k dispozici tak velké množství kompostu z vlastních zdrojů. Většinou je proto jediná možnost objednat kompost v obecní kompostárně. Ten ale může být kontaminovaný herbicidy.

Navíc čím větší plochu pozemku budete chtít využít k intenzivní produkci zeleniny či kalorických plodin, tím náročnější bude tvorba bezorebných záhonů. Od určité rozlohy nejspíš narazíte na limit, kdy je prostě jednodušší, praktičtější a levnější využít starou známou orbu či rytí. Pokud se ryje a oře šetrně, jedná se o dlouhodobě udržitelnou techniku pěstování, která není v rozporu s permakulturními principy.

4) Permazahrada není bezúdržbová

Práce je často přímo úměrná výnosům: Čím intenzivněji a pracněji pozemek obděláváme, tím vyšších lze dosáhnout výnosů z každého metru půdy. Například technika biointenzivního zahradničení, která stojí na použítí velkých dávek kompostu a rytí záhonů do hloubky dvou rýčů a je tudíž velmi pracná ale i výnosná, může být stejně permakulturní jako méně pracné pěstování stylem jedlého lesa za použití notných dávek mulče.

Propagátor biointenzivního zahradničení, John Jeavons, uvádí ve své klasické knize How to grow more vegetables, že k uživení jednoho člověka v biointenzivním systému pěstování stačí 465 m2 půdy. I když se nám tento údaj může jevit jako přehnaně optimistický, méně pracné alternativy by patrně při zajištění kompletní potravinové soběstačnosti zabraly podstatně větší plochu. Neměli bychom zapomínat, že jedním z cílů permakultury je minimalizace ekologické stopy – tedy snaha zajistit lidské potřeby na co nejmenší ploše půdy.  A právě to je často spojeno s vyšší pracností.

Asi jen málokdo si bude myslet, že permazahrada se obejde zcela bez práce. Je potom otázkou, proč tak nepřesný a zavádějící pojem jako „bezúdržbovost“ ve spojitosti s permakulturou vůbec používat. Zbytečně to vyvolává nereálná očekávání.

Permazahrada není žádný bezúdržbový ráj, který vám bez práce zajistí hojnost a blahobyt. Může být ale prostředkem k zajištění vitamínů, minerálů, vlákniny, kalorií, semen, zdravějšího životního stylu a radosti z toho všeho způsobem, který zlepšuje pestrost, zdraví a stabilitu ekosystému.

A to úplně stačí.

O autorovi: Marek Kvapil na rodinné farmě na Hané pěstuje nehybridní, množitelné a pestré osivo, které můžete koupit na e-shopu permaseminka.cz. Je lektorem a organizátorem kurzu Design permakulturní zahrady.